- 1. a) Jaké jsou zásady chovu zvěře srnčí ?
Chová se obvykle v poměru 1:1, (popřípadě 1:1,5 ve prospěch srn tam, kde je třeba zvýšit stav srnčí zvěře). Při poměru pohlaví 1:1 by mělo být přibližně 35% srnců, 35% srn, 20% srnčat. Podle stáří rozdělujeme srnce do věkových tříd: na mladé /I. věková třída, 1- 2 roky/, dospívající /II. věková třída, 3-4 roky/ a dospělé /III. věková třída, 5lat a starší/.
Z celkového počtu srnců by mělo být v I. věkové třídě 45 %, v II. věkové třídě 35 % a ve III. věkové třídě 20 %. Srny se nepřihlíží k věkovému rozdělení, protože z hlediska chovu není rozdíl mezi tříletými a sedmiletými srnami. V chovu se nechávají jen ty srny, které kladou pravidelně silná a nadějná srnčata.
Při průběrném odstřelu se z chovu vyřazuje zvěř slabě vyvinutá, nemocná a k chovu nevhodná. Odstřel se zaměřuje na zvěř mladou obojího pohlaví. Největší část odlovu připadá na I. věkovou třídu /asi 50 %/, na II. 20 % a na III. 30 %. Při průběrném odstřelu srnců se přihlíží k jejich tělesnému stavu a vývoji a jakosti paroží s ohledem na odhadované stáří. Z chovu odstraňujeme špičáky s krátkým a tenkým parožím, paličkáře /knoflík/, srnce s parožím tvarově nevhodným a zpátečníky. Z holé zvěře se průběrný odstřel soustřeďuje na kusy slabé, poraněné, nemocné nebo špatně vyvinuté, srny které kladou pozdě nebo vodí slabá srnčata. Srnčí zvěř je poměrně věrná svému stanovišti v úživných honitbách. /zastoupení jednotlivých druhů honebních pozemků v honitbě, (les, louky, pastviny, pole, vodní plochy), zastoupení druhů dřevin, druh a rozložení podrostů dřevin i bylinné podpatro na lesních pozemcích, rozložení, počet a velikost remízků atd./.
Důležitá je rovněž výměra honitby. /aspoň 1000 ha/
Cílem chovu má být dobrý stav kusu, přiměřeně vysoké paroží s vyvinutými výsadami a žádoucí je i perlení parůžků.
b) Jak chráníme zvěř před nepříznivým počasím ?
Zakládání vhodných krytů, které mohou zároveň zvěři poskytnout potravu. Nepříznivým vlivům odolává snadněji zvěř zdravá a dobře živená, proto je třeba ji v době nouze přikrmovat a pečovat o celoroční kvalitní výživu. Při vysokém sněhu se projíždí ochozy zvěře, aby se zvěř mohla snadněni pohybovat a neprochladla. Sníh je nutno odstraňovat tam, kde se zvěř soustřeďuje a kde se pod sněhem nalézá potrava /zbytky vegetace, semena/. Krmná zařízení je třeba umísťovat do blízkosti houštin, aby zvěř neprochladla.
V územích zaplavovaných vysokou vodou se mohou budovat záchranné náspy nebo ostrůvky, na nichž se může zvěř soustředit.
Na stavech zvěře, zvláště pernaté, se však může projevit i suché a horké počasí v době hnízdění a vývinu mladé zvěře. Pomohou především kryty a přítomnost vhodných vodních zdrojů.
c) Co víte o brucelóze u zaječí zvěře /přenosná na člověka?/ jak se provádí vyšetřování
ulovené zvěře v honitbě s touto nákazou?
Brucelóza /nakažlivé zmetání/ je bakteriální nemoc přenosná na člověka. Zdrojem infekce pro zvěř jsou hlavně drobní hlodavci (hraboši apod.) nemocná zvěř, znečištěné krmivo, hnůj a výměty nemocných zvířat. Vyskytuje se zejména u zajíců. Nakažená zvěř roznáší zárodky trusem a výrokem z pohlavních orgánů. Mezi zajíci se nákaza šíří především při honcování, plodovými obaly a infikovanou potravou. Nemocní zajíci jsou plaší a mají zduřelá varlata a celkový výživný stav zajíce je dobrý. Při zjištění nákazy vymezí veterinární služba ohniska a při podzimních honech jsou všichni ulovení zajíci vyšetřeni veterinářem. Zajíci se také nesmějí z takových honiteb přemisťovat jinam. Nákaza se prohlásí za zaniklou, nevyskytl-li se po dobu 3 let další případ onemocnění a výsledky vyšetření zajíců ulovených v ohnisku nákazy jsou negativní. Při manipulaci s podezřelou nebo uhynulou zvěří je nutné používat gumové rukavice. Přepravujeme v nepropustném obalu. Brucelóza se vyskytuje vzácně u srnčí, daňčí a jelení zvěře. U samic se nemoc projevuje zmetáním.
2. a) Co je to úživnost honitby, jak ji zlepšujeme a proč?
Úživnost honitby je schopnost uživit zvěř která se v honitbě nachází. Podle úživnosti se stanovují kmenové stavy zvěře.Čím větší jsou kmenové stavy zvěře v honitbě, tím vyšší je její úživnost. Úživnost honitby má vliv na výši žádoucího zazvěření. Posuzujeme rostlinné poměry z hlediska úživnosti a krytu pro zvěř nejen v době vegetační, ale i v zimě. Při posuzování rostlinného porostu vycházíme z jeho rozsáhlosti, množství a rozmanitosti. Důležité je zastoupení jednotlivých druhů honebních pozemků v honitbě (les, louky, pastviny, pole, vodní plochy atd.), zastoupení druhů dřevin a věkových stupňů lesních porostů, druh a rozložení podrostů dřevin i bylinné podpatro na lesních pozemcích, rozložení, počet a velikost remízů i drobných lesíků, zastoupení plodin na zemědělských pozemcích, jejich rozmístění, velikost apod. Úživnost honitby lze zlepšovat také výsadbou plodonosných stromů, jako je dub, buk, jeřáb, hloh, akát, a z keřů: ptačí zob, janovec, maliník apod. (vysazovat můžeme podél cest i lesních porostů). Úživnost lesních honiteb lze zvyšovat zakládáním a řádným ošetřováním políček pro zvěř, luk a pastvin. Značný význam pro spárkatou zvěř mají pastevní porosty složené z dřevin s vysokou výmladností. Letorosty a pupeny dřevin jsou vítaným doplňkem zejména v zimě. Pastevní porosty slouží zvěři i jako kryt. V honitbě je třeba věnovat pozornost i vodě. Zřizují se napajedla udržují studánky popřípadě zakládat rybníčky. Na rybníčcích má zůstat část hladiny volná, ale porosty rákosí nebo vrb je třeba šetřit, protože slouží zvěři za kryt. Jelení a černá zvěř se více připoutá k honitbě tam, kde se zřídí vhodná kaliště.
b) Jaký význam má přikrmování zvěře? Jaké druhy krmiv používáme, jak si je opatřujeme a jak je skladujeme?
Zákon o myslivosti ukládá uživateli honitby zřizovat pro zvěř krmelce a zásypy a v době nouze ji přikrmovat. Přikrmovat se musí dostatečně dlouho. Veškerá zvěř se musí s polí stáhnout ke krmným zařízení, aby nabrala kondici do zimy (zvlášť po říji sníží jeleni váhu). Přikrmováním zlepšujeme také jakost zvěře a zvěřinu, doplňujeme chybějící složky potravy zvěře a zvyšujeme odolnost zvěře proti nemocím.
Hlavním zdrojem krmiv pro zimní přikrmování zvěře je honitba. Plodiny, které zvěř zanechala na políčkách sklízíme, sbíráme plody a semena. Sebrané plody konzervujeme sušením. Usušené krmivo skladujeme na suchém vzdušném místě v ne příliš vysokých vrstvách. Žaludy a kaštany uskladňujeme venku pod hrabankou. Chybějící krmiva lze dokoupit nebo vyměnit za krmiva, která jsou v přebytku.
Rozlišujeme tři druhy krmiv: objemová, jadrná a dužnatá.
Objemová krmiva mají velký objem, nemají zásobu živin. (většinou sušené luční seno, (seče se před květem nebo v květu), vojtěška, letnina /= měla by být udělaná do 15. června, později vyrobená je hrubší a potom hůře stravitelná, suší se zavěšená a ne na slunci, nesmí zplesnivět, Můžeme do ní dát téměř všechny dostupné dřeviny jako je lípa, javor, maliní, osika, ostružiní, kopřiva, vrba atd./). Objemová krmiva obsahují vlákninu, musí být dobře usušené. Mezi objemová krmiva patří také okus a ohryz pro spárkatou zvěř a zajíce (po prořezávkách, jabloně, jíva, osika, jeřáb, jedle, akát a borovice).
Jadrná krmiva jsou veškeré obilniny (pozor na pšenici – obsahuje lepek), žaludy, bukvice, jedlé kaštany (pozor na kaštany obsahují silici, nasypat a zasypat slabou vrstvou hrabanky /vláha/), nejvydatnější pro krmení je oves (nemá energetickou kvalitu, má hodně vlákniny a obsahuje tuk). Jadrná krmiva mají vysoký obsah živin. Jadrná krmiva je dobré podávat v mačkané formě, ječmen se používá hlavně do směsí, žito nepoužíváme. Kukuřice je výborné krmivo, ale nesmí být podávána jako šrotovaná.
Dužnatým krmivem je řepa, krmná mrkev, topinambury, krmná kapusta, jablka.
V potravě by neměly chybět minerální doplňky jako je sůl nebo sůl obohacená nějakými prvky (medicinální lizy) nebo diabetická krmiva jako jsou jeřabiny nebo šípky, které podporují trávení. Krmiva nikdy nepoléváme slanou vodou.
Zvěř potřebuje mít v potravě bílkoviny /plnohodnotné – živočišného původu, neplnohodnotné – rostlinného původu/, cukry, tuky – přebytek tuků je ukládán na dobu nouze, vitamíny a minerály.
Krmivo se zvěři předkládá na pevně stanovených místech.
Krmivo předkládané zvěři má být vždy jakostní, nezkažené a druhově rozmanité. Krmivo nesmí být plesnivé nebo shnilé a předkládá se tak aby zůstalo suché. (výjimka jsou kaštany, dužnaté krmivo). Siláž se předkládá na krmné stoly jen v takovém množství, které může zvěř naráz sebrat. Jadrné krmivo a větší množství dužnatého krmiva se zakládají do korýtek. Zásoba krmiv musí být tak velká, aby vystačila na celé krmné období.(cca listopad – březen popř. dle počasí).
Veškerá krmná zařízení i krmeliště je nutné udržovat podle hygienických zásad, aby nedošlo k onemocnění zvěře. Hned po skončení přikrmování se všechna krmná zařízení dezinfikují, zbytky krmiva se odstraní a spálí s trusem nebo zkompostují. Půda v nejbližším okolí se překope a popráší hašeným vápnem, vápnodusíkem nebo modrou skalicí. Obdobně se toto dělá před začátkem krmného období.
c) Jak a kam zasíláme uhynulou zvěř k veterinárnímu vyšetření?
Odesílané uhynulé či ulovené kusy zvěře musí být čerstvé. Zasíláme v nepropustném obalu kterým nemohou prosakovat tělní tekutiny. Zásilka se označuje černým křížkem s délkou ramen nejméně 5 cm a přikládáme průvodní dopis s údaji. /kdy, kde/. Posíláme na okresní veterinární správu. Drobná zvěř se posílá celá. U spárkaté zvěře, pokud není možné doručit celý kus stačí zaslat kompletní vývrh, který zasíláme v nepromokavých obalech. V balíku se musí usadit do hoblin nebo do savého materiálu. S podezřelou nebo uhynulou zvěří používáme gumové rukavice.
KADAVÉR = uhynulý kus nebo jeho část která se posílá na veterinu
3. a) Jaké jsou druhy krytů pro zvěř drobnou v polních honitbách, jak a kde je budujeme, jak je vylepšujeme?
Remízky se zakládají v polních honitbách. Remízky budujeme podél polních cest, hrází a vodních toků. Remízky trvalé se zakládají výsadbou lesních dřevin, stromů a keřů. Jde vlastně o zalesnění, je potřeba souhlasu okresního úřadu a uživatele pozemků. Dočasné remízky netvoří dřeviny, ale vyšší jednoleté i víceleté rostliny které vydrží i po celou zimu. /topinambur, slunečnice, kukuřice/. Remízky slouží hlavně drobné zvěři, ale i srnčí zvěři. Okraje remízků tvoří křoviny. Uvnitř remízků mají být volná místa zarostlá travou, ostružiníkem nebo rákos. Výborný kryt poskytuje zvěři také vrbové porosty na zamokřených pozemcích okolo vodních ploch, rákosí a olše. Krytem může být krmelec, pro koroptve roštiny, rohatiny /střecha musí sahat až po zem a před vchod se dává hromada trnin, která brání škodné ve vstupu/ nebo jehlanovité boudy z jehličnatého klestí nebo rákosu. Pro kachny pultové zásypy, které jsou zároveň krmnými zařízeními. Kryty pro zvěř musíme udržovat, zahušťovat a sestřihávat.
Rostliny v remízku poskytují zvěři také potravu.
b) Proč předkládáme zvěři sůl, v jaké formě a v jakých zařízeních?
Sůl je zdrojem minerálních látek, sodíku, který je součástí žaludečních šťáv, důležitého pro trávení. Sůl předkládáme v kusech nebo v lizech sůl smíchanou s jemným jílem. Dávky soli musí být přiměřené. Předkládá se ve slaniscích a korýtkách, pro zajíce v solnících.
c) Jak mají spolupracovat myslivci s veterinární službou?
K ochraně před šířením nemocí se v honitbách provádí sběr čerstvého trusu a jeho vyšetření. Včasným odhalením choroby se zabrání dalšímu šíření nákazy. Nejlepší přehled se získá vyšetřením kompletních vývrhů. Veškerou uhynulá a nemocná zvěř se zasílá k vyšetření a každé podezření z nemoci se hlásí veterinární službě. Veterinární služba vyšetří uhynulou zvěř. Uhynulá zvěř musí být co nejrychleji veterinárně vyšetřena. Další opatření jsou závislá na výsledku vyšetření a pokynech veterinární služby.
4. a) Jaký vliv má chemizace zemědělství na lovnou zvěř? Jaká opatření můžeme udělat?
Chemické prostředky používané při ochraně zemědělských rostlin proti hmyzu, plevelům, hlodavcům jsou pro zvěř škodlivé. Mohou způsobit akutní /končí vždy smrtí/ nebo chronickou /pozvolnou/ otravu zvěře /zvěř nemusí uhynout, jedy se hromadí v těle/. Pro pernatou zvěř je zvláště nebezpečné otrávené zrno. Zemědělské stroje jsou často příčinou smrti zvěře. Výhodou jsou krytiny v honitbě, do kterých se může zvěř stáhnout.
Způsobem ochrany můžou být plašící zařízení na strojích, vyhánění zvěře z polí, které se mají sekat nebo chemicky ošetřovat, vyhledávání ohrožených hnízd, usměrňovat hnízdění pernaté zvěře a vytvářet podmínky, aby nehledala úkryt v zemědělských porostech. Důležitá může být spolupráce myslivců se zemědělci. Zemědělci mají hlásit dopředu kde se bude sekat nebo chemicky ošetřovat.
Uhynulou zvěř, nalezenou v místech po chemickém ošetření a okolí, je nutno zaslat na veterinu k vyšetření.
b) Jaká zařízení používáme pro přikrmování zvěře daňčí a jelení? Čím ji přikrmujeme, s jakými průměrnými dávkami počítáme?
Používáme oborohy, krmelce, silážní jámy, korýtka /většinou u krmelce/ a slaniska /popř. krmné linky – dnes už výjimečně/. Průměrná denní dávka pro jelení zvěř je pro objemové krmivo 3 kg, pro daňčí 1,5 kg; pro jadrné 0,5 kg /0,3 kg/; pro dužnaté 1 kg /0,5/. Jelení a daňčí zvěř bere seno, sůl, okusové a ohryzové dřeviny, oves, jablka, topinambury.
Velikost krmné dávky se řídí podle úživnosti honitby, počasím a potřebou zvěře. Krmná dávka by měla být tak velká, aby ji zvěř poměrně brzy spotřebovala. Velikost krmných dávek vyplyne ze zkušeností. Nejvhodnější doba přikrmování je pro jelení zvěř a srnčí 11 až 13 hod., daňčí a mufloní 8 až 10 hod., černá 15 až 16 hod.
Přikrmujeme kvalitním senem /vojtěška, jetel, sladké luční seno a granule/, krmnou řepou, krmnou mrkví, jablkami, ovsem, pšenice je nevhodná /lepek/.
c) Které nemoci lovné zvěře jsou přenosné na člověka?
Tularémie, brucelosa, pseudotuberkulosa, tuberkulosa, paratyf, toxoplasmosa, vzteklina, aktinomykosa, salmonelóza a svalovčitost /nedostatečně upravené maso nebo vejce/, sněť slezinná, psitakóza /papouščí nemoc/.
5. a) Jak vypouštíme bažantí a koroptví kuřata do honitby, jak dospělou zvěř?
Dospělí bažanti se vypouštějí z transportních košů rovnou do honitby. Pro vysazení se vybírá místo, kde bažanti naleznou kryt, potravu a klid. Bývá to často okraj houštiny, v níž je zásyp. Vhodnou dobou pro vypouštění je únor až začátek března, a to večer nebo za mlhy ráno.
Při voliérovém chovu koroptví se z odchovaných kuřat vyberou nejlepší jedinci v poměru 1 : 1 do chovného hejna, které se přes zimu komoruje a v době toku se po párcích rozdělí do voliér. Snesená vejce se líhnou uměle a červnu je možné chovné párky vypustit do honitby, kde většinou znovu zahnízdí.
Koroptví kuřata se mají odchovávat do stáří 9 – 10 týdnů a teprve potom vypouštět do honitby. Při vypouštění se nalezne vhodné místo, na kterém se nechají kuřata 1 – 2 dny v malé voliéře /asi 20 ks/. Potom se v klidu vypustí do volnosti. Prázdná voliéra se nechá nějaký čas na místě otevřená, aby si kuřata zvykla a stále se v těchto místech zasypává potrava. Kuřata se zde zdrží jako hejno. Nejčastěji se dají 2 – 3 denní kuřátka ke stejně starým hejnkům anebo se dají koroptvímu kohoutkovi „celibátníkovi“, který je adoptuje, a pak se s ním vypustí do honitby.
Bažantím kuřatům uměle vychovaným chybí reflexy /např. strach před člověkem, škodnou/, které by jinak získali v přírodě u matky. Kuřata musí před vypuštěním umístí do voliér postavených na místě, kde budou kuřata vypuštěna. /obvykle v remízu nebo blízko bažantnice/
Bažantíci se po 5 až 6 týdnech vypouští. V době vypouštění dochází k největším ztrátám. Vypouštěné bažantíky je třeba přikrmovat. Veškerou vypouštěnou zvěř je nutné značkovat. Ideální poměr v honitbě je 1 : 4.
b) Jaká zařízení používáme pro přikrmování zvěře srnčí a mufloní? Čím je přikrmujeme,
s jakými dávkami počítáme?
Pro přikrmování používáme slaniska korýtka a krmelce /jesle, oborohy/.
Předkládáme všechny druhy krmiv. Seno, oves, sůl, kaštany, řepu.
Průměrná denní dávka objemového krmiva pro srnčí zvěř je 0,6 kg, pro mufloní 0,8 kg.
Průměrná denní dávka jadrného krmiva pro srnčí zvěř je 0,2 kg, pro mufloní 0,2 kg.
Průměrná denní dávka dužnatého krmiva pro srnčí zvěř je 0,3 kg, pro mufloní 0,2 kg.
Velikost krmné dávky se řídí podle úživnosti honitby, počasím a potřebou zvěře. Krmná dávka by měla být tak velká, aby ji zvěř poměrně brzy spotřebovala. Velikost krmných dávek určuje okresní úřad a vyplyne ze zkušeností. Nejvhodnější doba přikrmování je pro jelení zvěř a srnčí 11 až 13 hod., daňčí a mufloní 8 až 10 hod., černá 15 až 16 hod.
Přikrmujeme kvalitním senem /vojtěška, jetel, sladké luční seno a granule/, krmnou řepou, krmnou mrkví, jablkami, ovsem, pšenice je nevhodná /lepek/.
c) Co je to tularémie, která zvířata mohou onemocnět, jak se projevuje, jak se chrání člověk před infekcí?
Je to nakažlivé bakteriální onemocnění vyskytující se především u hlodavců a je přenosné i na jiná zvířata, nejčastěji na zajíce a divokého králíka. Je přenosná i na člověka. Nemocná zvířata ztrácejí plachost, jsou malátná a dají se chytit. Zajíci uhynou většinou během týdne a jsou v dobrém výživném stavu. Po zjištění nákazy je stanoveno ohnisko a ochranné pásmo, nařízen odstřel nemocných zvířat a jejich bezpečná likvidace. Nákaza se prohlásí za zaniklou, nevyskytl-li se po dobu 3 let další případ onemocnění a výsledky vyšetření zajíců ulovených v ohnisku nákazy jsou negativní. Člověk se nakazí většinou při manipulaci s nemocnými zajíci nebo hlodavci a klíšťaty. Člověk se chrání používáním gumových rukavic a dezinfekcí rukou.
6. a) Co je to myslivecký chov zvěře a co je jeho základem?
Předmětem chovu je zvěř žijící ve volné přírodě.
Chov zvěře vychází ze znalosti biologických zvláštností a potřeb jednotlivých druhů zvěře. Chov zvěře musí být usměrňován tak, aby nevznikaly nadměrné škody na plodinách a kulturách. Cílem chovu je zlepšování kvality zvěře, úprava jejího počtu a poměru pohlaví, zlepšování jejích životních podmínek, získat zdravé silné jedince, co nejlepší trofeje i nejvyšší možnou produkci zvěřiny.
Základem chovu zvěře je hustota zazvěření /dle úživnosti honitby/, výběr plemenných jedinců zvěře vhodnější pro další chov, správný poměr pohlaví a správná věková skladba zvěře v honitbě. Zvěř vyřazujeme z chovu průběrným odstřelem.
b) Jak a čím přikrmujeme zajíce?
Pro zajíce se zřizují krmelce buď jako menší srnčí krmelce nebo jako jehlany s krytou stříškou.
Seno se vkládá do krmelce tak, aby nedosahovalo na zem a zajíci nemohli krmivo znečistit. V blízkosti krmelce dáváme i ohryzové dřeviny /poskytují zelenou potravu a vodu/. Dužnaté krmivo, nejčastěji řepa, se zajícům překládá na zem, sůl do osikových solníků.
c) Jak se chová nemocná zvěř ve volnosti, čím se liší od zvěře zdravé?
Nemocná zvěř ztrácí plachost, přibližuje se k lidem a někdy se dá chytit. Je chudá, malátná, nebojí se svých přirozených nepřátel, mají zježenou srst /peří/, trpí průjmy, potácejí se, ztrácí srst, nežere, výtok z očí, zduření kůže, špatně dýchá /píská/, při vzteklině mohou být agresivní.
7. a) Kdy, jak a proč zjišťujeme stavy zvěře v honitbě?
Počet zvěře a její přírůstky v honitbě zjišťujeme sčítáním. Sčítání se provádí nejméně 2 x do roka. Stavy zvěře nelze spočítat na kus přesně. Závisí na zkušenostech myslivce. I. sčítání provádíme z jara /zjišťování kmenového stavu zvěře/ – okresní úřad vyhlásí 3 termíny. II. sčítání provádíme v době před odstřelem. Rozdíl mezi kmenovým stavem a letním stavem je přírůstek zvěře. Velikost přírůstků má vliv na plán lovu a chovu. Přírůstek se vypočítá podle koeficientu očekávané produkce. Myslivec by měl pozorovat zvěř v honitbě celý rok, a zlepšovat si přehled o jejím počtu a kvalitě. Dobré je zjišťovat stavy zvěře na obnově nebo u krmelců. Sčítání musí vykonávat více myslivců. Při sčítání spárkaté se myslivci rozmístí na posedy a zaznamenávají spatřenou zvěř, pohlaví, věk, kvalitu a čas /kdyby tatáž zvěř přešla k druhému posedu, aby se nepočítala dvakrát/. Při sčítání zajíců se prochází honitbou a vyhánějí se zajíci. Bažanti se sčítají většinou u zásypů, nejlépe v zimě a když je sníh.
b) Jak čím přikrmujeme bažanty? Jak o ně pečujeme na podzim, v zimě, na jaře a v době
hnízdění?
Bažantům se předkládá krmivo v zásypech. Nejobvyklejší je zásyp krytý pultovou střechou, sklopenou na stranu /většinou na sever/. Žádná ze stran nesmí být zcela krytou. /únik před škůdci/. Zásyp budujeme v blízkosti houštiny, kam se mohou bažanti schovat před nebezpečím. Prostor pod zásypem je ohraničen latěmi, aby nebylo vyhrabáno krmivo. Bažantům předkládáme zob, který zahrabáváme do plev, přimícháme říční písek /pro trávení/. Na podzim po sklizni se stahují bažanti kláskováním, tj. troušením nevymlácených klasů od polí směrem k zásypu. Na konci zimy zvyšujeme dietická krmiva, odhrnutím sněhu umožníme bažantům přístup k zelenému porostu. Se zasypáváním končíme v březnu až dubnu /dle počasí/. Koncem zimy je možné předkládat zbytky masa z jatek nebo ulovené zvěře, maso musí být zdravotně nezávadné. V době hnízdění se vytváří vhodné podmínky a chrání se před škodlivými vlivy /zasypáváme, chráníme je před přírodními živly, vyhledáváme ohrožené snůšky, které se uměle líhnou atd./ Domluvíme se s majitelem polí, kdy bude síct a začneme vyhledávat ohrožené snůšky. Hnízdící slepici poznáme podle trusu. Nejčastěji hnízdí ve vojtěšce nebo řepce.
Bažant hřaduje na stromě, koroptev nocuje na zemi.
c) Co víte o vzteklině, kdo je zdrojem šíření, na které zvířata je přenosná?
Vzteklina je vysoce nakažlivé virové onemocnění. Končí smrtí. Je nakažlivá téměř pro všechny zvířata i pro člověka. Virus je obsažen v mozku a slinách nemocných zvířat. Hlavním šiřitelem vztekliny je liška, vlk, jezevec, kuna, toulavé kočky a psi. K onemocnění dochází nejčastěji kousnutím, ale i potřísnění slinami oděrek na kůži. Nemocná zvířata zvláště lišky ztrácejí plachost, jsou toulavé, dají se chytit. Jiná zvířata napadají zvířata, lidi i neživé předměty a snaží se kousnout. Tichá forma vztekliny u psů se projevuje netečností, bezvýrazným ohledem a výtokem slin. Zuřivá forma se projevuje neklidem, podrážděností, neposlušností a snahou uniknout. Po dvou až třech dnech nastupuje útočnost, kousání, silný výtok slin. Konečná fáze se projevuje celkovou otupělostí, ochrnutím a končí úhynem. K vyšetření na vzteklinu se zasílá celá hlava zvířete, malá zvířata se zasílají celá. Nemocná zvířata se neléčí. Omezení vztekliny vyžaduje tlumení lišek, trvalé vyšetřování ulovených lišek, očkování psů. S nakaženou nebo podezřelou zvěří manipulujeme v gumových rukavicích.
8. a) Jaké jsou zásady chovu jelení zvěře?
Chová se v poměru 1 : 1, v kmenovém stavu má být 40 % jelenů, 40 % laní, 20 % kolouchů.
Podle stáří rozdělujeme jeleny do věkových tříd: na mladé (I. věková třída 2 – 4 roky), na dospívající (II. věková třída 5 – 8 let), na dospělé (III. věková třída 9 a více). Z celkového kmenového stavu jelení zvěře má být v I. věkové třídě 42 %, ve II. věkové třídě 34 %,
ve III. věkově třídě 24 %. Laně se do věkových tříd nečlení. Jejich stav se reguluje odstřelem.
Chovná hodnota se posuzuje podle tělesné stavby a u jelenů i podle délky, síly a větvení paroží. Odstraňují se kusy slabé a nemocné. Mezi průběrné jeleny patří V I. věkové třídě špičáci s parožím kratším než slecha vidláci a nerovní šesteráci a všichni jeleni jejichž obrys paroží tvoří trojúhelník /spojnice začátku a konce očníku s vrcholem lodyhy/. Jeleny s dlouhým opěrákem a větvenou korunou, jejich obrys paroží tvoří čtyřúhelník v chovu ponecháme.
V II. věkové třídě by měli zůstat po dobře provedeném odstřelu jen nadějní, silní jeleni s dlouhými výsadami. Průběrným odstřelem se odstraňují nemocní nebo zranění jeleni a ti, kteří netvoří koruny. Ve III. věkové třídě by průběrný odstřel neměl přicházet v úvahu. Jeleni se blíží k chovnému cíli. Největší část odlovu připadá na I. věkovou třídu 50 %, na II. 20 %,
na III. 30 %. Odstřel holé, tj. laní a kolouchů, se řídí především tělesným stavem, zjišťovaným vzájemným porovnáváním více jedinců. Ze stavu se vyřazují kusy zřetelně nemocné, slabé pozdě kladení kolouši, přestárlé laně a laně vodící slabé kolouchy.
Chov jelení zvěře je plánován a usměrňován do rozlehlejší a souvislá území. Žije ve vyšších polohách, v rozsáhlých smíšených lesech obklopenými pastvinami.
b) Jak a čím přikrmujeme koroptve? Jak o ně poučujeme v zimě, na jaře, v době hnízdění?
Zařízení pro přikrmování koroptví jsou dočasná, jako např. hromádka trní položená na ozimu, vojtěšce nebo jeteli. Krmivo se zasypává přímo do trní. Dále je to záštita, budovaná vedle nebo uvnitř remízku od severu k jihu; koroptví boudy, mohou být i trvalé, zhotovujeme je z rákosu, chvojí. Osvědčené jsou rohatiny, které mají tvar sedlové střechy sahající až po zem, kryté rákosem nebo chvojím a před vchodem jsou zataraseny trním. Trvalé jsou zásypy, zřizují se v remízcích, nebo v jejich blízkosti a poblíž hustých porostů. Největší význam pro zimní výživu koroptví je odhrnování sněhu z jetelů, ozimů, vojtěšek a luk. Koroptvím předkládáme semeníky trav a plevelů, proso, pohanku, lněně semínka. Jako dužnaté krmivo jsou vhodné listy kapusty, zelí, řepa. Zasypáváme 2 x denně jako bažantům mezi 6 – 7 hod. a mezi 13 – 14 hod..
Přikrmovat přestáváme pro rozpadu hejnek /párkování/.
c) Které nemoci domácí drůbeže mohou ohrozit pernatou zvěř především v bažantnicích?
Kokcidiosa /N/ – /parazitární/ nechutenství, malátnost páchnoucí průjem, žíznivost, vyhubnutí. Syngamosa /N/ – pohazování hlavou, načepýření, dech s otevřeným zobákem, kýchání.
Mor drůbeže /N/ – virus je obsažen ve výkalech i vejcích, rozšiřují ho i volně žijící ptáci.
Ptačí neštovice /N/ – bradavkovité útvary na stojácích a kolem zobáku.
Pulorová nákaza /A/ – podobný jako tyfus
Aspergilomykósa /N/ – plísňové onemocnění dýchacího ústrojí /špatná hygiena/.
Kanibalismus /N/ – vzájemné napadání kuřat, ozobávání peří, může dojít až k vyklování střev.
Dna /N/ – způsobeno poruchou vylučování kyseliny močové, jejíž krystalky se usazují na vnitřních orgánech nebo kloubech. Příčinou je porucha ledvin.
Tuberkulosa /A/ – únava, nechuť k létání velký průjem, šíří se krmivem, vodou znečištěnou výkaly, trusem a vejci nakažených kusů.
Cholera drůbeže /N/ – rychlý úhyn velkého počtu kusů bez jakýchkoliv příznaků. Může se projevovat hlenovitým výměškem ze zobáku a nosních otvorů.
Paratyf /A/ – ospalost, zimomřivost, načepýřené peří, průjem, může probíhat i skrytě /projevuje se hubnutím, průjmy/.
Histomoniáza / N/ – malátnost vyhublost průjmy.
Mramorová slezina bažantů /A/
9. a) Jaké jsou zásady chovu daňčí zvěře?
Daňčí zvěř se chová v poměru pohlaví 1 : 1. V I. věkové třídě (2 až 3 roky) má být 40 % stavu, ve II. věkové třídě (4 až 6 let) také 40 % stavu a ve III. věkové třídě 7 a více let) 20 % daňků. Ve stavu samičí zvěře má být asi třetina do dvou let a dvě třetiny zvěře starší. Odstřel se soustřeďuje na zvěř slabou a nemocnou. Nejvíce se redukuje I. a III. věková třída. Z I. věkové třídy se odstraňují slabí špičáci a všichni dvouletí špičáci. Také se odstraňují vařečkáři a lopatáči s příliš slabým parožím a lopatáči s hlubokými zářezy v lopatách nebo s chudým krajkováním na zadní straně. Lopata by měla být 1/2 délky parohu a měla by mít tvar obdélníku. Odstřel holé zvěře se řídí především tělesným stavem. Ze stavu se vyřazují kusy zřetelně nemocné, slabé pozdě kladení kolouši, přestárlé laně a laně vodící slabé kolouchy.
Daňčí zvěř se chová i v oborách. Chov daňčí zvěře se podobá chovu jelení zvěře.
b) Co jsou to krmné linky a proč se propagují?
Uspořádané krmelce, střídavě naplněných krmivy objemovými, jadrnými i dužnatými, na trase asi 15 km. Součástí krmné linky jsou také oborohy, silážní jámy, slaniska, okusové a ohryzové dřeviny. Jednotlivá zařízení jsou od sebe přiměřené vzdálena. Zřizují se proto, aby se zvěř zabavila a nedělala velké škody na lesních porostech. Dnes se již moc nepoužívají.
c) Myxomatóza králíků, jak se projevuje, jaké preventivní opatření se dělají v honitbě při jejím zjištění?
Typickým příznakem je zduření očních víček s hnisavým výtokem z očí, zduřením kůže v okolí řitě a pohlavních orgánů. Nemocní králíci ztrácí plachost a dají se chytit. Myxomatóza se šíří znečistěným krmivem od nemocných kusů Nákaza se nahlásí na veterinární službě, ta stanoví ohnisko a ochranné pásmo, provádí se odstřel a sběr uhynulých králíků a jejich bezpečné odstranění.
10. a) Co je podstatou myslivecké péče o zvěř? Co tato péče zahrnuje?
Podstatou myslivecké péče o zvěř je ochrana zvěře, její chov a péče o její zdravotní stav a zlepšování jejich životních podmínek v honitbě. Péčí je také přikrmování zvěře. Cílem péče je zvěř zdravá, silná ve zvěřině i trofeji. Pro úspěšný chov je důležitá velikost honitby.
Musíme se starat o úživnost honiteb a dostatek vhodných krytů.
b) Co jsou to plánované krmné dávky pro spárkatou zvěř?
Je to plánovaná spotřeba krmiv pro jednotlivé druhy zvěře. Plánované krmné dávky stanovuje okresní úřad. V době přikrmování jsou stanoveny průměrné denní dávky pro zvěř. Velikost krmné dávky se řídí úživností honitby, počasím a potřebou zvěře, počtem zvěře v honitbě a počtem krmných dnů. Myslivec se musí správné množství předkládaného krmiva odhadovat.
Krmná dávka má být tak velká, aby ji zvěř poměrně brzy spotřebovala. Při plánování potřeby krmiva vycházíme z místních zkušeností.
c) Co je to kokcidióza, jak může ohrozit odchov pernaté zvěře? Jak jí předcházíme?
Toto onemocnění způsobují cizopasní prvoci kokcidie. Značné ztráty působí zejména ve voliérových chovech bažantů, v honitbách na mladých zajících a divokých králících, ze spárkaté někdy na srnčatech nebo muflončatech. U dospělé zvěře probíhá skrytě, bez zjevných příznaků a ztrát. U mladé zvěře se onemocnění projevuje nechutenstvím, malátností, páchnoucím průjmem, žíznivostí, vyhubnutím a úhynem. /zajíci mají zvětšené a rozšířené slepé střevo/. K nakažení dochází potravou a znečištěnou vodou trusem nemocných zvířat. U bažantích kuřat se projevuje ztrátou čilosti, kuřata jsou načepýřená, nechutenstvím, tmavší vodnaté až zkrvavělé průjmy. Ve srovnáním se zdravými kusy, zaostávají ve vývoji.
Nejúčinnější ochrannou je udržovat hygienu krmelišť, přemísťováním zaječích krmelců a odstraňování padlin. V odchovech bažantů dezinfikujeme krmítka, napáječky.
Mezi opatření patří také vyšetřování truse a isolace nemocných.
Nemoc může přenášet i drůbež.
11. a) Jaké jsou zásady chovu zvěře mufloní?
Nejvhodnější poměr pohlaví je opět 1: 1 až 1 : 2. Mufloni se dělí podle věkových tříd.
Do I. věkové třídy patří 1 až 3letí mladí mufloni /asi 40 %/, ve II. věkové třídě jsou 4 až 6letí dospívající mufloni /35 %/ a III. věkovou třídu tvoří 7letí a starší mufloni /25 %/.
Průběrným odstřelem se ze stavu odstraňuje zvěř nemocná a špatně vyvinutá, přitom se posuzuje i vývin trofeje. Z I. věkové třídy se odstraňují kusy s toulci podstatně se odchylujícími od pravého úhlu a s malou délkou. V II. a III. věkové třídě se klade důraz na správné vyvinutí toulců, nesmí mít slabé vývrtkovitě vinuté toulce, vzrůstavé, zarůstavé nebo se odchylující od pravého úhlu. Průběrný odstřel u muflonek se provádí tehdy, jestliže mají slabé potomstvo, kladou opožděně, nebo jsou přestárlé. Mufloní zvěře můžeme vzájemně srovnávat, protože žije v tlupách. Muflonka, která má skvrnu mezi světly sahající téměř až ke světlům, je cca 9letá Mufloní zvěř potřebuje kamenitý podklad.
b) Jaké jsou ztráty způsobované na lovné zvěři mechanizací zemědělských prací, jak jim čelit?
Velké škody vznikají při sklízení zemědělských plodin. Obzvlášť velké škody vznikají při nočních pracích, kdy zvěř je oslněná a často zůstane před strojem stát. Způsobem ochrany můžou být plašící zařízení na strojích, vyhánění zvěře z polí, které se mají sekat nebo chemicky ošetřovat, vyhledávání ohrožených hnízd /vajíčka se seberou a dávají se do umělé líhně, hnízdo se zničí, aby v něm nezahnízdila jiná slípka/, usměrňovat hnízdění pernaté zvěře a vytvářet podmínky /remízky/, aby nehledala úkryt v zemědělských porostech. Důležitá může být spolupráce myslivců se zemědělci. Zemědělci mají hlásit dopředu kde se bude sekat nebo chemicky ošetřovat.
c) Motoličnatost spárkaté zvěře, původci, jejich vývoj, škodlivost pro hostitele, preventivní opatření.
Je to parazitární onemocnění, způsobené motolicemi v játrech. Jsou tři druhy motolic. Nejvíce rozšířená je motolice u spárkaté zvěře /včetně černé/, hlavně u mufloní, motolice jaterní. Dospělé motolice žijí v jaterních žlučovodech, kde kladou vajíčka. Během složitého vývoje, který probíhá v mezihostitelích – plžích (bahnatka malá), vzniká z jednoho vajíčka až několik set nových zárodků motolic. Po opuštění mezihostitele se přichytí /cerkárie/ na stébla trávy. K nákaze dochází na pastvě nebo při pití vody.
Nejnebezpečnější je motolice obrovská /vývoj jako u motolice jaterní/. K nám se dostala s jelenem virginským. Motolice kladou vajíčka v játrech definitivního hostitele /zvěře/ až po dobu 3 let.
Dalším druhem je motolice kopinatá. Vývoj této motolice probíhá ve dvou mezihostitelích /plžích a mravencích/. K nákaze může dojít i pozřením mravence. Dospělá motolice cizopasí v jaterních žlučovodech a ve žlučníku, kde klade vajíčka.
Motolice způsobují zduření jater /vytéká z nich tmavohnědá hustá tekutina/ a žlučovodů. Zvěř vyhubne a hyne.
Nejúčinnějším opatřením při tlumení výskytu všech tří druhů motolic je ničení mezihostitelů asanací luk a pastvin modrou skalicí.
12. a) Jaké jsou zásady chovu zvěře černé?
Stav černé zvěře se zjišťuje obtížně, protože žije skrytě a je velmi toulavá. Poměr pohlaví má být 1 : 1 nebo v neprospěch bachyní. Pro chov je důležité stanovit kmenový stav černé zvěře v honitbě. Kňoury zařazujeme do tří věkových tříd. I. věková třída zahrnuje zvěř mladou do stáří 2 let, II. věková třída zahrnuje zvěř dospívající do stáří 4 roků. III. věková třída zahrnuje zvěř dospělou 5 a více let. Bachyně se dělí do dvou věkových tříd: mladé do 2 let a dospělé. Průměrný odstřel se řídí tělesnou zdatností kusu. Při odlovu se má lovit 3/4 selat, 15 – 30 % lončáků a nejvýše 10 % zvěře staré, z toho přednostně bachyně. Koeficient přírůstku je 2,5 – 3,5. U černé zvěře by se mělo odlovit 80 % ročního přírůstku.
V honitbě, kde chováme černou zvěř musíme zajistit co největší úživnost a dostatek kališť.
Pokud ji zajistíme dostatek potravy, omezíme škody na zemědělských plodinách.
b) Jaké škody na zvěří působí člověk? Jak je snižovat?
Nejznámějším škůdcem zvěře je pytlák. Mezi pytlačení patří i sběr vajec a shozů. Myslivci můžou také škodit tím, že nedodržují zákonná ustanovení o lovu a hájení zvěře nebo o nedodržováním plánu lovu a snižováním kmenového stavu zvěře. Značné škody působí také řidiči, kteří úmyslně srážení drobnou zvěř. Ke škodám které působí člověk je také vypalování staré trávy a křovin.
Neúmyslně škodí zvěři také návštěvníci lesa, turisté a lyžaři /a jejich volně pobíhající psi/. Zvěř je plašena a zneklidňována.
Škody lze snižovat dozorem v honitbě, který vykonává myslivecká stráž. Ta musí navštěvovat honitbu nečekaně na různých místech.
c) U které zvěře se při vyvrhování setkáváme s boubelem hráškovým a tenkokrkým. Jak probíhá vývoj tasemnice, jak se nakazí lovecký pes?
Boubel je zárodek tasemnice. Tasemničnatostí trpí veškeré druhy zvěře pernaté i srstnaté. Vývoj tasemnice probíhá přes mezihostitele /zajíc, spárkatá/. Boubele se nachází v játrech, ve svalovině nebo v mozku, na střevech, dospělá tasemnice je ve střevech. Boubel vypadá jako průhledný měchýřek vyplněný čirou tekutinou. Dosahují až velikosti ořechu a přes jejich stěnu prosvítá hlavička tasemnice. Zvěř se nakazí na pastvě, kdy se vajíčka dostanou z trusu do trávicího ústrojí zvěře. Tasemnice cizopasí v tenkém střevě. Boubel tasemnice hráškové
můžeme najít ve střevech králíka. Boubel tasemnice vroubené – tenkokrké se nachází u psovitých šelem, kuny, jezevce, psa. Napadená zvěř má v trusu články tasemnice.
Pes se nakazí při pozření vývrhu. Psa je dobré také pravidelně odčervovat.
13. a) Co jsou to obory, jejich výhody a nevýhody?
Obora je souvislý honební pozemek, který uznává okresní úřad. Výhodou obory je možnost vychovat jakostnější zvěř než je v honitbách, protože výběr a kontrola zvěře je zde jednodušší. Zvěři chované v oboře musíme zajistit dostatek rozmanité potravy /velká hustota zvěře/. Do obor se většinou vysazují plodonosné dřeviny, jako duby, jírovec, buk ovocná pláňata a vrby. Obora musí být řádně oplocená /nejlepší je zděný plot – drahé/, aby z ní zvěř nemohla vybíhat. Části obor se musí dočasně oplotit, aby se les obnovoval. V oboře musí být dostatek luk a pastvin. Nejlevnější oborní zvěří je daněk a muflon, nejdražší je černá zvěř. Černá zvěř se chová vždy samostatně. S jelení zvěří nechováme siku, mufloní, daňčí zvěř. Dobře se snáší daňčí s mufloní.
Srnčí zvěř se v oborách nechová. Tam kde oplocení přerušuje cesty, se upravují průchody nebo přechody. Zvěř, která z obory unikla, se umožňuje návrat pomocí záskoků nebo záběhů v plotě.
Vysoký stav zvěře přináší nebezpečí snadného přenosu chorob. Těžba dřeva musí být prováděna tak, aby zvěř byla co nejméně rušena. V oborách je nutné zvěř po celý rok krmit.
b) Jaké škody působí na užitkové zvěři škodná zvěř a jak je omezovat?
Lovem koroptví, bažantíků, mladých zajíčků a králíčků. Požírá vejce a hubí ptačí mláďata. Největší škody vznikají v bažantnicích a na zvěři pernaté hnízdící na zemi.
Pokud je škodná v přiměřeném počtu, její kořistí se stává hlavně zvěř nemocná a slabá.
Zvěři jsou velmi nebezpečná loupeživá zvířata, pytlačící kočky a psi.
Je potřeba znát stavy škodné, a podle potřeby upravovat odstřelem, otrávenými vejci uložených v umělém hnízdě nebo lapáním.
/sojka, havran, lasička, kuna, liška, vlk/.
Při lovu odstřelem se uplatňují různé způsoby lovu lstného. Např. újeď, vábničky.
c) Která zvěř trpí nejvíce plicní červivostí? Kteří jsou původci plicní červivosti, jaká jsou
preventivní opatření?
Onemocnění způsobují cizopasní oblí červi – hlístice. Vyskytuje se u zvláště u zvěře srnčí, mufloní, jelení, černé a zajíců. Výskyt souvisí s hygienickým stavem krmelišť. U plicních hlístic rozlišujeme dvě skupiny, a to velké a malé. Z velkých plicnivek je nejnebezpečnější plicnivka jelení. Plicnivky černé zvěře mají vývoj přes mezihostitele, žížalu. Průběh onemocnění je buď rychlý /akutní/, nebo chronický a končí těžkým poškozením plic. Hlavně u mláďat srnčí a jelení končí často smrtelně, dospělá zvěř je odolná. Napadené kusy kašlou, pozdě přebarvují, mají naježenou matnou srst, jsou špatné ve zvěřině, v paroží a hynou. Zvěř se nakazí plicnivkami potravou s larvami nebo pozřením potravy s plži.
Důležité je vyšetřovat trus a provádět odčervování. Nejúčinnějším opatřením je asanace a meliorace luk a pastvin a udržování hygieny krmelišť. Zvěři předkládáme pestrou stravu k posílení přirozené odolnosti. Zákaz přemisťování nakažené zvěře ze zamořených honiteb.
14. a) Jaké jsou zásady chovu zvěře zaječí?
V chovu zajíců se udržuje poměr 1 : 1, ale vhodnější je 1 : 2 až 1 : 3. Počet zaječek nesmí být menší než počet zajíců, snižoval by se přírůstek. U zajíců neexistuje pohlavní dvojtvárnost /dimorfismus/, pohlaví se určuje nepřímo podle chování. Většina zaječek se co nejdéle ukrývá v loži /dobře „drží“/ a vybíhá proti směru vyrušení, zajíci vybíhají dříve směrem od nepřítele nebo do stran. Při odchytu zajíců se přebyteční samci většinou usmrtí. Při lovu zajíců je vhodným způsobem naháňka, zvěř prchající dozadu se nestřílí, nešetrné je hledání se psem.
Při lovu by se mělo ulovit více zajíců než zaječek. O pohlaví ulovené zvěře se přesvědčíme na výloži, pokud je více zaječek, je dobré změnit způsob lovu.
Pro rychlejší zazvěření se vysazují do honitby zaječí zvěř z jiného prostředí v poměru 1 : 1.
/vyšší poměr lze těžko splnit, málo zaječek/. Vypouštěná zvěř musí být zdravá. Vypouštěné zajíce značkujeme zkrácením některého slecha. Při honech na zajíce se nechává aspoň jedna pětina honitby jako komora zvěře.
Zajíc je býložravec, jeho potrava je pestrá. Přijímá ji na poli i v lese. S oblibou vyhledává měkké listnáče, akáty, ale i ovocné stromy, hlavně jabloně.
b) Jak pečujeme o pernatou zvěř vodní, jak a čím ji přikrmujeme, jak si krmivo opatřujeme? Jaké jsou zásady chovu této zvěře?
Snažíme se zvýšit stavy kachen. Budujeme umělá hnízda /z košů nebo bedniček, které jsou upevněny na kůlech/ a zásypy, kde se kachny pravidelně přikrmují, vytváříme dostatek krytů a tlumíme škodnou. Je nutné šetřit o pobřežní porosty /rákos, vrby/. Kachny potřebují v době hnízdění klid. Kachna s vylíhnutými kachňaty jde hned na vodu. V umělém odchovu je to až po 14 dnech, po vyvinutí mazových žláz. Kachňata potřebují dostatek čisté vody a čerstvého krmiva /důležité je zelená potrava/. Voliéry pro kachny jsou kmenové /pro jeden kmen/, společné /všechny kachny/. Při sběru vajíček ukládáme vajíčka pod úhlem 45 stupňů, nesmíme je stavit na plocho nebo na tupou stranu. Vejce se líhnou v umělé líhni. Kachnám zasypáváme do pultového zásypu /asi 30 cm nad hladinou, na kůlech/ už od léta, nástup do zásypu je
plovák – kvůli kolísání hladiny vody. Zásyp je kryt ze tří stran rákosem. Na mělčích rybnících se budují ostrůvky a záštity, ty musejí být blízko krytů. V zimně je přikrmujeme v místech, kde se soustředí větší počtu. Kachny mají rády obilniny, zvláště ječmen a kukuřici, dále vařené brambory a drcené žaludy. Potravu získáváme z vlastních zdrojů z užívaných pozemků a políček, nákupem, nebo výměnou za krmivo, kterého máme dostatek.
c) Syngamóza pernaté zvěře, příznaky onemocnění, preventivní opatření proti této chorobě v umělém odchovu?
Je to nebezpečné onemocnění, vyvolávané srostlicí trvalou. Je rozšířená u domácí drůbeže, volně žijících ptáků a především u bažantů a koroptví. Jsou jí zamořeny některé bažantnice. Nejvíce hynou mladí ptáci. Nemocní ptáci mají načepýřené peří, jsou apatičtí, natahují krk, při vdechování mají otevřený zobák, potřásají hlavou, kýchají, zahynou zadušením.
Preventivním opatřením je vhodné prostředí pro odchov bažantů /propustná půda, sucho/, zabránit ptactvu přístupu do voliér, nekrmit dešťovkami a pravidelné vyšetření trusu. Při vzniku syngamózy se pravidelně dezinfikují krmítka a napáječky ve voliérách. Po vypuštění bažantů se voliéry asanují nehašeným vápnem.
15. a) Co je podstatou průběrného odstřelu zvěře spárkaté?
Při průběrném odstřelu se odstraňuje chovatelsky nevhodná zvěř. Přihlíží se k tělesnému stavu a jakosti paroží.
Průběrný odstřel se provádí u zvěře špatně vyvinuté, nemocné, slabé, u kříženců, u zvěře přestárlé, u slabých a pozdě kladených mláďat, u trofejově nevhodné zvěři /průběrná/.
Při navrhovaném odstřelu musíme dbát na to, aby byl zachován kmenový stav zvěře, správný poměr pohlaví a věkové složení zvěře.
b) Jaké škody působí zvěř na zemědělských a lesních kulturách a jak tyto kultury před nimi chráníme?
Zvěř působí škodě na nesklizených polních plodinách, vinné révě, požíráním a okusováním plodin, na zaseté kukuřici, spásáním osení, brambor, na dozrávajícím a zralém obilí, vyleháváním obilí. Černá zvěří ryje v zemědělských kulturách. Na lesních porostech škodí zvěř okusem větviček, ohryzem a loupáním kůry.
Kultury můžeme chránit ochrannými nátěry, oplocením sadů, školek, čerstvé výsadby a zajištěním dostatku potravy. Musíme udržovat přiměřený kmenový stav zvěře.
c) Trichinelóza, původce. Povinnosti při ulovení kusu černé zvěře. Která jiná zvěř může být trichinelózou nakažená?
Onemocnění způsobuje cizopasná hlístice – svalovec stočený, parazitující u černé zvěře. Dospělí svalovci cizopasí v tenkém střevě. Opouzdřené larvy vydrží v těle hostitele životaschopné 10 až 30 let. Svalovčitost se vyskytuje také u rysů, lišek, vlků, divokých koček, jezevců, medvědů, kun, krys aj. Nákaza se rozšiřuje pozřením masa nakažených zvířat obsahující larvy. K nákaze člověka dojde nedostatečně kuchyňsky upraveným masem. Silné napadení může končit i smrtelně. Při ulovení černé zvěře předložíme k veterinárnímu vyšetření vzorky ze svalové části bránice pod páteří o velikosti 5 x 5 cm.
16. a) Jaké jsou zásady chovu zvěře bažantí? Jak zachraňujeme jejich ohrožené násady?
U bažanta rozeznáváme tři druhy chovu: chov na divoko, chov polodivoký – omezuje se na umělé líhnutí ohrožených snůšek a odebraných vajec nesoucím slípkám, a na chov krotký.
Při chovu na divoko vytváříme bažantí zvěří vhodné podmínky pro hnízdění, chráníme je před škodlivými vlivy a přikrmujeme. Bažantí zvěř chováme v poměru 1 : 4.
U polodivokého chovu se před sečením vyhledávají snůšky, které se uměle líhnou v inkubátorech. Vajíčka se vybírají naráz nebo postupně. Vylíhlá kuřata se značkují a po odchování se vracejí zpět do honitby. Bažanta lze poměrně snadno držet v zajetí, proto ho můžeme chovat i v krotkém chovu /voliérovém/. Nejvhodnější pro chov je zvěř vychovaná v zajetí. Ve voliérovém chovu je poměr pohlaví 1 : 6. Odebraná snesená vejce se dávají do líhně, kde se líhnou kuřata. Ta se odchovávají 5 – 6 týdnů a vypouštějí se do honitby. Vypouštěné bažantíky je třeba přikrmovat. Vypouštěnou zvěř značkujeme.
Odstřelem se u bažanta upravuje poměr pohlaví, z chovu se vyřazují bažanti starší, kteří se poznají podle dlouhého ostrého klínu. Stáří slípek se těžko odhaduje, proto je nestřílíme. Nejcennější je dvouletá slípka, která má největší snůšku.
Bažantům předkládáme zob, který zahrabáváme do plev, přimícháme říční písek /pro trávení/. Na podzim po sklizni se stahují bažanti kláskováním, tj. troušením nevymlácených klasů od polí směrem k zásypu. Na konci zimy zvyšujeme dietická krmiva, odhrnutím sněhu umožníme bažantům přístup k zelenému porostu. Se zasypáváním končíme v březnu až dubnu /dle počasí/. Koncem zimy je možné předkládat zbytky masa z jatek nebo ulovené zvěře, maso musí být zdravotně nezávadné.
b) Co je podstatou ochrany lovné zvěře? Proti čemu zvěř chráníme?
Uživatel honitby musí ze zákona chránit zvěř. O ochranu v honitbě před člověkem se stará myslivecká stráž. Další ochranu musí vykonat uživatel honitby. Zvěři musíme vytvářet nejlepší podmínky pro chov.
Zvěř chráníme před povětrnostními vlivy, před strádáním, v zimně prohrnujeme lesní cesty, vysazujeme remízky /dočasné, trvalé/, vyháníme zvěř z polí, které se mají sekat nebo chemicky ošetřovat /nejlépe je zvěř vyhnat do remízků/, před pytláky, před myslivci, kteří nedodržují zákonná ustanovení a před řidiči, kteří často úmyslně sráží drobnou zvěř, tlumíme škodnou.
Zvěř chráníme také proti neukázněným turistům /volně pobíhající psi, hluk/.
c) Střevní červivost, původci invazí, která zvěř jimi nejvíce trpí? Co jsou medicinální lizy? Proč dezinfikujeme krmelce a jejich okolí?
Střevní červivost působí hlístice cizopasící v trávicím ústrojí. Původci jsou oblí červi s nitkovitým nebo tlustým tělem, na obou koncích se zužujícím. Jejich vývoj probíhá bez mezihostitelů. Zvěř se nakazí spasením trávy, na které jsou larvy. Toto onemocnění se vyskytuje u zajíce, spárkaté, černé a bažantí zvěře. Více trpí mladá zvěř. Zvěř trpí průjmem, hubne, odlučuje se od stáda, má naježenou srst a hyne. Prevencí je asanace pastvin a okolí krmelců, dostatek krmiva, lizů a vyšetřování trusu.
Medicinální lizy – je to sůl obohacená o vitamíny nebo nějaké prvky.
V okolí krmelců se soustředí velké množství zvěře a také různé bakterie. Krmeliště se mohou stát ohnisky šíření nemocí. Dezinfekcí se zabrání rozšiřování těchto bakterií a nákaze. Bakterie mohou být i v potravě, proto zbytky potravy spálíme, půdu okolo krmeliště překopeme a posypeme vápnem.
17. a) Jaké jsou zásady chovu koroptví? Jak zachraňujeme ohrožené násady?
Koroptev je monogamická, a proto je poměr pohlaví 1 : 1. Chov koroptví je divoký, polodivoký a krotký /voliérový/. Stav koroptví je závislý na podmínkách v honitbě. V chladném a studeném počasí zahyne většina kuřátek nachlazením a nedostatkem hmyzu. Chov na divoko nestačí, protože celoroční úhyn koroptví převyšuje roční přírůstek. V polodivokém chovu myslivci sbírají v honitbě koroptví vejce z opuštěných a ohrožených hnízd. Vejce získáváme také postupným odebíráním. Slípka je nucena k vyšší snášce. Sebraná vajíčka se dávají do umělých líhní. Odchovaná kuřátka se vypouštějí zpět do honitby.
Při krotkém /voliérovém/ chovu koroptví se z odchovaných kuřat vyberou nejlepší jedinci v poměru 1 : 1 do chovného hejna, které se přes zimu komoruje a v době toku se po párcích rozdělí do voliér. Snesená vejce se líhnou uměle a červnu je možné chovné párky vypustit do honitby, kde většinou znovu zahnízdí.
Koroptví kuřata se mají odchovávat do stáří 9 – 10 týdnů a teprve potom vypouštět do honitby. Při vypouštění se nalezne vhodné místo, na kterém se nechají kuřata 1 – 2 dny v malé voliéře /asi 20 ks/. Potom vypustí do volnosti. Prázdná voliéra se nechá nějaký čas na místě otevřená, aby si kuřata zvykla a stále se v těchto místech zasypává potrava. Kuřata se zde drží jako hejno. Nejčastěji se dají 2 – 3 denní kuřátka ke stejně starým hejnkům anebo se dají koroptvímu kohoutkovi „celibátníkovi“, který je adoptuje, a pak se s ním vypustí do honitby. Koroptve se nestřílí. Větší význam než zazvěřování má pro koroptve úprava životních podmínek.
b) Jaké jsou zásady pro zazvěřování honiteb?
Zazvěřování je opatření, jimž se zavádí nový druh zvěře do honitby nebo se zvyšuje stav zvěře, která již v honitbě žije /pozor na křížení/. Může se i „osvěžovat krev“. Cílem je zlepšit kvalitu zvěře a trofejí.
Při vysazování je důležité, aby zvěř přišla do stejných nebo lepších podmínek, důležitá je úživnost honitby, rozloha honitby, složení zvěře v honitbě. Vysazovaná zvěř musí být zdravá /veterinární prohlídka/, musíme ji značkovat.
Nesmí se vysazovat zvěř „příbuzenského původu“ /degenerace/.
c) Střečci nosní, hltanoví, podkožní, výskyt, vývoj, příznaky napadení, preventivní opatření? Kteří zevní cizopasníci se vyskytují u zvěře?
Rozšířené onemocnění spárkaté zvěře, hlavně srnčí a jelení. Četnost napadení závisí na hustotě zazvěření. Podkožní střečci – za teplého počasí nalétávají samičky na zvěř a kladou v letu oválná, bílá vajíčka, hlavně na srst zadních běhů a hřbetu. Z vajíček se líhnou larvy, které se zavrtávají do kůže a usidlují se v podkožním vazivu na hřbetě. Tam dále rostou a vytvářejí charakteristické boulovité zduřeniny. Zralé tmavé larvy se dýchacím otvorem dostávají na zem, kde se zakuklí a z kukly se líhne dospělý hmyz. Střečci rychle létají, žijí jen několik dní.
Zvěř je při nalétávání střečků neklidná, třepe hlavou a bije běhy. Silně napadené kusy špatně přebarvují, hubnou a mají zježenou srst. Po stažení zvěře se nacházejí larvy na staženém těle, i na kůži, která je proděravělá.
Nosohltanoví střečci – střečci se páří za teplého počasí, páří se, oplozené samičky nalétají na zvěř a za letu vstřikují tekutinu s larvami do nozder zvěře. Larvy vnikají do nosních dutin a na jejich sliznici se zachycují a dále se vyvíjí. Při vývoji se zvětší a usazují se v hltanu zvěře. Dospělé larvy se stěhují zpět do nosních dutin a zvěř je vyfrkne na zem, kde se zakuklují a líhne se z nich dospělý hmyz.
Postižená zvěř zakrňuje, špatně přebarvuje, pohazují hlavou a frkají.
Nosohltanová střečkovitost se léčí.
Preventivním opatřením je přednostní odlov napadených kusů a zneškodnění dek a hlav napadených kusů.
Zevní cizopasníci jsou hlavně klíšťata, číhají na travách a listech travin. Dále jsou to čmelíci a lupovka kuří /vápenka/ u zvěře pernaté. V srsti spárkaté žije lojnice jelení, všenka srnčí a blechy.
18. a) Vysvětlete podstatu divokého, polodivokého a krotkého chovu bažantů a koroptví?
Koroptev je monogamická, a proto je poměr pohlaví 1 : 1. Chov koroptví je divoký, polodivoký a krotký /voliérový/. Stav koroptví je závislý na podmínkách v honitbě. V chladném a studeném počasí zahyne většina kuřátek nachlazením a nedostatkem hmyzu. Chov na divoko nestačí, protože celoroční úhyn koroptví převyšuje roční přírůstek. V polodivokém chovu myslivci sbírají v honitbě koroptví vejce z opuštěných a ohrožených hnízd. Vejce získáváme také postupným odebíráním. Slípka je nucena k vyšší snášce. Sebraná vajíčka se dávají do umělých líhní. Odchovaná kuřátka se vypouštějí zpět do honitby.
Při krotkém /voliérovém/ chovu koroptví se z odchovaných kuřat vyberou nejlepší jedinci v poměru 1 : 1 do chovného hejna, které se přes zimu komoruje a v době toku se po párcích rozdělí do voliér. Snesená vejce se líhnou uměle a červnu je možné chovné párky vypustit do honitby, kde většinou znovu zahnízdí.
U bažanta rozeznáváme tři druhy chovu: chov na divoko, chov polodivoký – omezuje se na umělé líhnutí ohrožených snůšek a odebraných vajec nesoucím slípkám, a na chov krotký.
Při chovu na divoko vytváříme bažantí zvěří vhodné podmínky pro hnízdění, chráníme je před škodlivými vlivy a přikrmujeme. Bažantí zvěř chováme v poměru 1 : 4.
U polodivokého chovu se před sečením vyhledávají snůšky, které se uměle líhnou v inkubátorech. Vajíčka se vybírají naráz nebo postupně. Vylíhlá kuřata se značkují a po odchování se vracejí zpět do honitby. Bažanta lze poměrně snadno držet v zajetí, proto ho můžeme chovat i v krotkém chovu /voliérovém/. Nejvhodnější pro chov je zvěř vychovaná v zajetí. Ve voliérovém chovu je poměr pohlaví 1 : 6. Nejvhodnější je mobilní (lepší než stabilní) způsob krotkého chovu, zvěř má přírodní podmínky, je otužilejší a je zde menší riziko nemocí. Odebraná snesená vejce se dávají do líhně, kde se líhnou kuřata a plemenná zvěř se vypouští do honitby, kde ještě zahnízdí. Ta se odchovávají 5 – 6 týdnů a vypouštějí se do honitby. Vypouštěné bažantíky je třeba přikrmovat. Vypouštěnou zvěř značkujeme.
b) Co jsou to chovatelské přehlídky trofejí? Proč se organizují?
Jsou to chovatelské přehlídky trofejí zvěře ulovené za rok v určité oblasti, pořádané ČMMJ.
Výstavy se organizují proto, aby bylo možno posoudit vhodnost chovatelských zásahů, posoudit jakost paroží a porovnat a ohodnotit jednotlivé trofeje. Trofeje posuzuje odborná komise stanovená OÚ. Na přehlídkách trofeje povinně předkládají uživatelé honiteb. Trofeje se předkládají s celou lebkou a dolní čelistí k posouzení. Provádí se prohlížení a měření trofejí. Trofeje mají tři stupně hodnocení /zlatá, stříbrná, bronzová/. Měříme např. u jelena délku a váhu paroží, délku a obvod lodyh a růží, posuzuje se barva atd.
U samičí zvěře se vzhledem k věku a váze stanovuje chovnost nebo průběrnost. Evidují se i kapitální trofeje, které můžeme vybírat na mezinárodní výstavy a reprezentovat úroveň myslivosti u nás.
Sama trofej nestačí, je nutno znát stáří, hmotnost, doba ulovení a kde byl kus uloven.
Na přehlídky se předkládají i shozy, nejsilnější se bodují. Hodnocení – červené kolečko značí nevhodný zásah, zelený vhodný zásah, modrý /neutrální/.
c) Která zvěř bývá nejčastěji postižena prašivinou? Kdy je od ní ohrožen lovecký pes? Jak tomu předejít?
Je to vážné onemocnění lišek, jezevců, tchořů a kun. Vyvolávají ji zákožky různého druhu. Prašivina se objevuje na hlavě a sleších, šíří se na krk, tělo až oháňku. Při onemocnění vypadává srst. Hlavním zdrojem nákazy jsou nory. Prašivina končí smrtí.
Pes se může nakazit kontaktem s nakaženým kusem nebo v norách, kde žije nakažená zvěř. Musíme dbát na hygienu psa, zabránit kontaktu s nemocnou zvěří a prostředím ve kterém zvěř žije /nory/.
19. a) Jaké jsou podmínky pro komorování bažantů a koroptví, proč komorujeme?
Komorováním zabraňujeme ztrátám v zimním období, abychom zachovali chovné stádo pro příští rok.
Může to být část honitby kde se zvěř nehoní. Musíme dbát, aby byl zajištěn kmenový stav zvěře k dalšímu chovu. Komora by měla tvořit 20 % honitby. Zvěř se komoruje ve venkovních voliérách /ne v tmavých prostorách – opožděný vývoj/. Komorujeme i za účelem prodeje pro zazvěřování. Při komorování držíme bažanty i koroptve v přenosných voliérách, které podle potřeby přenášíme, aby zvěř měla přístup k zemi a zbytkům rostlin. Koroptve a bažanty pouštíme koncem února, podle počasí.
b) Co je podstatou průběrného odstřelu spárkaté zvěře samičí?
Průběrný odstřel u samičí zvěře se provádí u slabých, nemocných, špatně vyvinutých, pozdě kladoucích mláďata a kladoucích slabá mláďata. Kvalitu samice posoudíme podle mláďat. Přednostně se odstřeluje mladá zvěř a zvěř přestárlá. Pokud chceme odlovit např. laň, musíme napřed střelit koloucha. /po odstřelení laně by odběhl/. Z kolouchů střílíme vždy slabší kus.
Nesmíme slovit nejzkušenější samici. /vedoucí laň, čelní muflonku/.
c) Plísňová onemocnění pernaté a srstnaté zvěře, zdroje onemocnění?
Aspergilomykóza je plísňové onemocnění dýchacího ústrojí. Postihuje zejména bažanty a koroptve. Postižena bývají i vejce, zvláště kachní, plísně prorůstají skořápkou. Zvěř se nakazí písně z plesnivé podestýlky nebo krmiva. Prevencí je dodržování hygieny krmení.
Aktinomykosa postihuje spárkatou zvěř a je přenosná na člověka. Zvěř má tvrdé otoky, srnčí na spodní čelisti, černá na vemeni.
20. a) K čemu slouží bažantnice a jak jsou zařízeny?
Bažantnice je speciálně zařízená honitba sloužící k intenzivnímu chovu bažantů. Jsou bažantnice uznané a samostatné. V samostatné může hospodařit státní organizace, v uznané uživatel honitby. Bažantnici můžeme zřídit tam, kde jsou vhodné podmínky. V bažantnici musí být porosty umožňující zvěři hřadování a poskytující dostatek potravy. Nesmí chybět popeliště na slunném místě. Pro potravu, hnízdění a kryt jsou důležité křoviny. Měly by zde být také plodonosné listnáče, nesmějí však chybět ani jehličnany. /jeřáb, akát, dub, habr, olše, bez, jalovec, třešeň, ptačí zob, trnka, líska, maliník, ostružiník atd./ Uvnitř bažantnice by měly být políčka s plodinami, které lákají bažanty z okolí do bažantnice. Musí zde být dostatek zásypů s plevy a jadrným krmivem, neměl by chybět křemenný písek.
Na podzim po sklizni se stahují bažanti kláskováním, tj. troušením nevymlácených klasů od polí směrem k zásypu. Po kláskovaných cestách chodí škodná, musíme zřídit dostatečný počet lapacích zařízení.
Porosty v bažantnici je potřeba upravovat, aby vyhovovaly potřebám zvěře.
b) Jak se připravují lesní siláže? K čemu se používají?
Lesní siláže se dělají z nasekaných větviček stromů a keřů /ne z řepky/ ve skružích, pytlích nebo sudech. Větvičky nesmí být moc silné. Obsah se musí udusat, aby proběhlo kvašení. Používají se k přikrmování zvěře. V druhé části zimy se otevírá silážní jáma a z ní se část rozhází /jen množství, které je zvěř schopna zkonzumovat/. Používají se k usnadnění přechodu na zelenou potravu mezi zimou a jarem.
c) Kdy se mohou vyskytovat hromadné otravy zvěře? Jak se projevují, jak se odesílají vzorky uhynulých kusů k chemickému průkazu otrávené látky?
Otravy se vyskytují u všech druhů lovné zvěře. Otravy působí hlavně chemizace v zemědělství, např. postřiky nebo moření zasetého obilí. Akutní otravy působí nedodržením předepsaným dávkováním chemikálií. Hynutí zvěře může nastat i po požití plesnivé potravy, zkažené siláže nebo dlouhodobou konzumací řepky v zimním a jarním období. Otravy mají buď rychlý průběh, úhyne náhle větší množství zvěře, a nebo pozvolný průběh, provázený zažívacími poruchami, průjmem, křečemi. Citlivá je hlavně mladá zvěř.
Veškerá uhynulá zvěř, u které je podezření z otravy, se zasílá k vyšetření. Zasíláme pouze zvěř čerstvou. Zasíláme v nepropustném obalu kterým nemohou prosakovat tělní tekutiny. Zásilka se označuje černým křížkem s délkou ramen nejméně 5 cm a přikládáme průvodní dopis s údaji. /kdy, kde/. Posíláme na okresní veterinární správu. Drobná zvěř se posílá celá. U spárkaté zvěře, pokud není možné doručit celý kus stačí zaslat kompletní vývrh, který zasíláme v nepromokavých obalech. V balíku se musí usadit do hoblin nebo do savého materiálu. S podezřelou nebo uhynulou zvěří používáme gumové rukavice.